Bylo nebylo již pozdní odpoledne, seděla jsem v šalině ve směru do centra Brna, abych byla přesná do kroužku, jež mám každé úterý a čtvrtek. Ale to není důležité. Stačí jen vědět, že mi kroužek odpadl a mně se nabízelo jako na dlani volné odpoledne, prosvícené paprsky slunce. Tak jsem se sebrala, během cesty pro bílou gelovku vymyslela hrubý spontánní plán, jež se mi zapsal do srdce.



Můžete si říkat, že "dyť si šla jen na procházku po Brně, však je to jen taková maličkost." Jenže já mám radost i z maličkostí, especially ze spontánních nápadů. Mám radost z posledního kousku pizzy, co mi táta přenechá, i když na ni má chuť. Mám radost z natrhaných pampelišek. Mám radost, když můžu ráno vstát a venku svítí slunce. Mám radost z nové květiny, co si koupím. Prostě mám radost.
Usmívám se.
Miluju.
Žiju.

Vítám Vás u nového článku! Zase skoro po měsíci, omlouvám se, ale nějak na psaní článků teď nemám střevo ani chuť. Doufám, že s nástupem školy (brečím už teď, ale aspoň nějaké plus) se to zlepší a dostanu se znovu do té rutiny 2 články týdně.


V tomto článku se Vám pokusím aspoň prostřednictvím fotek ukázat jeden z nejdechberoucnějších ( :DDD to co jsem vymyslela za slovo) výletů svého života, neboli řekněme jeden z nejkrásnějších a nejvíce emotivních výletů. Doufám, že se Vám bude článek líbit a že aspoň z těch fotek ucítíte tu energii a atmosféru pravé nedotčené přírody.

Vyjeli jsme 11.7. skoro přesně v 6:15 z našeho milovaného Brna. Jeli jsme napříč skoro celým Rakouskem, částí Německa, poté jsme znovu vjeli do Rakouska a následně asi po osmi nebo devíti hodinách jsme se dostali do Itálie! Zabzučela mi smska od operátora s uvítáním, ale cesta dále pokračovala a po celkových 11ti hodinách v autě jsme v 17:15 dojeli do hotelu.


Samozřejmě jsme hned museli vyfotit krajinku, páč podívejte se na to. To místo má prostě sílu, nějakou pozitivní a uklidňující auru (trochu mi hrabe z těch veder), kterou fotka nedokáže obsáhnout. Mně se častokrát stávalo, že jsem dlouhé minuty, ba ne hodiny čuměla na to jedno jediné místo, aniž by mě přestalo nudit, opustily mě všechny starosti, nechala jsem, aby kolem mě ty hory vytvořily růžovou bublinku, stejně jako kolem celého jezera. Vlastně to jsem Vám ani neřekla, Lago di Garda je italské horské jezero s rozlohou asi 370 km² (to jsem jako našla na wikině, přiznávám se).



Den numero deux (proč nezkombinovat dva jazyky, že), neboli den číslo dva jsme věnovali odpočinku po cestě a protažení hýždních svalstev. Dopoledne jsme vyrazili na obchůzku našeho městečka Limone sul Garda, odpoledne věnovali čtení, plácání se v bazénu a adrenalinovému zážitku jménem vlez do ledového jezera a vydrž tam. Tento den nebylo tak studené, ale když jsme to zkoušeli znovu ve čtvrtek a pátek, málem jsme umrzli.


Neustále se totiž měnilo počasí. V jeden moment bylo modro, ani mráček a o sekundu později šílenej liják, nízká auta sotva projížděla obrovskýma loužema. Ale tak co se divím, byli jsme přímo mezi obrovskými horami.

Také bylo na houby, že se vzduch tady dole u jezera ani nehnul. Byla vedra, dusno a ani jednou vítr nezafoukal, aby nám zchladil pot na těle.


Ve středu jsme se dohodli, že si uděláme výlet do města Romea a Julie - do Verony. Viděli jsme jejich balkónek, sochu Danteho, koupili jsme si výbornou zmrzlinu a několik kilo těstovin jako suvenýry pro babičky a jeli jsme zase zpět. Byla tam šílená tlačenice, což se dalo čekat, ale mě to mrzelo, páč Verona byla vážně moc krásná.



Pomalu se ale dostáváme k tomu nejúžasnějšímu a nejkrásnějšímu výletu celé dovolené, a to projížďka lanovkou na Monte Baldo, které z východní strany ohraničovalo polovinu celého jezera.


Přivstali jsme si, vlezli do auta a rychle ujížděli do městečka Malcesine, na opačném pobřeží jezera. Spěchali jsme, protože na tuto lanovku bývají více než tříhodinové fronty a velmi se nám to vyplatilo, páč v těch devět, co jsme tam přijeli, jsme čekali asi tak dvacet minut a hned jsme jeli nahoru, kdežto když jsme se vraceli dolů, byla tam fronta minimálně na dvě hodiny.

Nastoupili jsme do lanovky a asi deset minut jsme jen s vykulenýma očima a otevřenou pusou sledovali, jak se městečko s jezerem zmenšují a jak je ta krajina nád-her-ná, inspirující, divoká a nezkrocená.



A jsme nahoře. Konečně jsme po pěti dnech zažili zimu a extrémní vichr. Klepali jsme se tam prvních deset minut jak osiky, dokud nám vítr neofoukal lejtka tak moc, že už jsme je ani necítili.
A teď přichází čas na ty nejkouzelnější fotky. Jednu jste už mohli vidět na úplném začátku článku, ale to byl jen začátek.




Z tohodle vážně nemůžu. Je to, jako kdybyste měli celý svět na dlani, v dosahu ruky, a zároveň si uvědomujete, že jste na tak obrovské nádherné planetě, jež dokázala sama vytvořit takové divy a tohle prostě nejde popsat, dojde Vám tolik věcí, úplně to změní Vaše myšlení. Tohle musíme zažít na vlastní kůži.

Pro více fotek mrkněte na můj instagram https://www.instagram.com/caricarli/ , ale ty největší poklady jsem si schovávala do článku. Teda až na tu palmu c:



Pokud by to někoho zajímalo, bydleli jsme v kouzelném hotelu Mercedes, který můžete vidět na předešlých dvou fotkách.

Také se chci omluvit za velmi různorodou velikost fotek, protože já se spíše snažím fotit foťákem něco, co se mi zapsalo do srdíčka, kdežto táta mobilem fotí naprosto všechno a do tohoto článku se prostě některé jeho fotky hodily. Takže díky tati :)))


Cesta zpět trvala skoro na chlup stejnou dobu, jako tam, pravděpodobně jsem si z toho polehávání vykloubila levé rameno a ještě z té dlouhé cesty do Anglie mě bolela kostrč, ale tohle není článek, ve kterém bych si měla furt na něco stěžovat, jako správný Čech, ale ukázat Vám jeden z mnoha přírodních skvostů na naší mamince Zemi a dát Vám tip na výlet, který se Vám rozhodně zapíše do duše. Doufám, že se Vám článek líbil :)

Ahojte a po dlouhých dvou měsících Vám konečně přináším další článek! Omlouvám se, že jsem blog takto zanedbávala, i když hodně lidí by řeklo, že je to prostě moje věc, ať si vydávám články, kdy chci, ale nemyslím si, že to je pravidlo k tomu, že budete mít úspěšný blog. Ale tak ať si každý udělá svůj vlastní názor, já se už konečně hlásím zpět!

Jako první článek jsme chtěla vybrat nějaký shrnující, a já jakožto milovník knih jsem měla červenec celkem dost úspěšný (oproti jiným měsícům), a jelikož nebudu dělat samostatné recenze na všechny knížky, zmíním je aspoň tady, protože by je to určitě hrozně mrzelo :c

Začnu ale tím, že Vám ukážu dvě knížky, které jsem si koupila, abych Vás pěkně rozehřála na zbytek článku :D



Jiskra v popelu
No, co bych Vám na tuto knihu asi řekla. Jak už jste si určitě někde na internetu všimli, tahle kniha se stala obrovským BUM pro každého, všichni ji zbožňují, nikdo na ní snad neřekl nic špatného. Jiskra v popelu vypráví o dvou naprosto odlišných lidech - Laie, jež se kvůli záchraně bratra stává špiónkou a Eliasovi, neporazitelném vojákovi, který chce uprchnout. Knížka se odehrává v úplně jiném světě a ještě k tomu v historii a obsahuje špetku fantasy, což je pro mě smrtelná kombinace a knihu si potřebuju co nejdříve přečíst.
Samozřejmě, jako obrovský fanoušek Písně krve, která má úplně stejný žánr, jsem se nevyhnula srovnávání, v obou byl jeden z hlavních hrdinů ten pravý postrach celé země, jež je naprosto geniální a nikdo ho nedokáže zabít. Měli oba tvrdou minulost, která je vycepovala do poslušnosti a celkově mnoho prvků bylo stejných, ale já tyhle knihy zbožňuju a nevadilo mi to. I když Píseň krve u mě stále o velikánský kus vyhrává, což ale neznamená, že Jiskra v popelu byla hrozná, právě naopak. Propukla jsem v nevyléčitelné fangirlovství s Eliasem a nemůžu se dočkat dalšího dílu.

Všem klukům, které jsem milovala & P.S. Stále tě miluju
První a druhý/poslední díl roztomilé romantické série od Jenny Han vyprávějící o dívce Laře Jean, která se vždy zamiluje do kluka, jež její lásku neopětuje a když už se chce z toho dostat (a jak říkám vždy já, odmilovat se), napíše klukovi shrnující dopis, co na něm měla ráda a co nesnášela, ale nikdy je neposlala a schovala je do staré krabice od klobouků, no jenže jednoho dne někdo všechny tyto dopisy odešle.
Nechci se u každé knihy rozepisovat tolik, jako u Jiskry, která teda byla pro mě nejvýjimečnější a zaslouží si to, proto k této knize řeknu jen to, že pokud hledáte letní romantiku, která Vás zahřeje u srdíčka, běžte do tohoto, tyto knihy byly nádherné, realistické, jedny z nejlepších z těch všech sladkých knížek.

Nepatrná šance
Nikdy bych nečekala, že si nějakou takovouto knihu přečtu, ale na dovolené mi došly knihy (nevím, jakto, že se to fakt stalo) a musela jsem si půjčit nějakou od mamky. Strčila mi do ruky tuhle, jež vypráví o neurochirurgovi Russelu Lawtonovi, kterého zneužijí teroristi, aby zachránil jednoho pro ně důležitého člověka a vytáhl z něj několik informací, ať to stojí, co to stojí.
Mamka miluje knihy z lékařského prostředí, a tahle nebyla výjimkou, tudíž ze začátku jsem ze všech těch termínů byla naprosto blbá, ale byla velmi čtivá, zajímavá a originální, bylo to prostě něco, co jsem nikdy předtím nečetla, akorát jsem nepochopila jednu důležitou věc, která je bohužel spoiler, ale byla velmi důležitá, proto musím jedno sluníčko strhnout.



Roštěnka
Pokračování jedné z nejvtipnějších knih, co jsem kdy četla - Nabíječe, se neslo ve stejném duchu. První díl jsem dostala minulý rok, shltla jsem ho za pár hodin, a až teď jsem se dokopala si přečíst pokračování, i když se mi s tím nádherným světem a Simonem nechtělo vůbec loučit. Roštěnka byla podle mě krásné uzavření série, velmi jsem se nasmála a odpočinula jsem si u ní. Co víc říct.



Vražedná léčba
Další poslední díl z celé série, už třetí za celý článek, to je hrozný, jak si ti autoři zahrávají s mými emocemi. Kdo má takový nátlak vydržet. A kdo se s tím má vypořádat?  Se divím, že mi neodešly nervy, ty loučení jsou strašná.
No ale vrhneme se na tuto knihu. Vražedná léčba je závěrečným dílem trilogie Labyrint od Jamese Dashnera, jež je i zfilmovaná a v druhém díle je ve filmu i Baeliiish :3 pardon, já ho hrozně zbožňuju.
Tato kniha byla takovým zvláštním závěrem série. Nějak nevím, co si mám myslet. Dopadlo to totiž vážně velmi velmi zvláštně, mnoho otázek nebylo zodpovězeno a vůbec mi nepřišlo, že to má skončit zrovna takto. Jako toto jsem si vůbec nepředstavila. Kdo četl, bude té mé toto řeči rozumět. Jinak ale rozhodně doporučuju přečíst, pokud jste se do této série zamilovali. Myslím, že nebudete litovat :)

Můj život u sousedů
Další krásná romantická knížka, kterou jsem shltla asi za dva dny. Můj život u sousedů vypráví o Samanthě, jež žije v luxusním domě, má mnoho peněz, nic jí nechybí, ale každou noc tajně sleduje svoje sousedy Garrety, jež mají osm dětí, bordel na zahradě a celkově jsou naprostým opakem její rodiny. Bylo jí zakazováno se s nimi bavit a proto jí nezbývalo nic jiného, než pouze závidět. Co se ale stane, když se jednoho dne stane 'součástí' rodiny?
Podobně jako Všem klukům, které jsem milovala a druhého dílu série tohle byla letní sladká romanťárna, která byla ze začátku trošku kýč, ale na konci na nás autorka vybalila celkem sado maso a dost mi tím připomněla styl Hooverové, která se ze začátku tváří nevinně a potom nás z té knihy málem trefí šlak. Knížka mě ale velmi bavila, zahřála mě u srdíčka, nebylo to ale zas až tak šílený, jako u Hooverové, že bych z toho přestala dýchat a pomalu se topila ve vlastních slzách, ale i tak to bylo moc fajn.


Monument 14: Nebe v plamenech
První díl Monumentu si pamatuju, že jsem četla někdy ještě minulý rok, pár měsíců potom jsem si jedničku a dvojku koupila ve slevě v knihkupectví a až do července jsem o tuto sérii ani myšlenkou nezavadila. Jednoho krásného dne mě ale druhý díl trkl do oka, já si vzpomněla, jak byla jednička super a už to jelo. Knihu jsem zhltla během pár hodin, bylo to sice krátké, ale výborné čtení, neustále nám autorka předhazovala další a další akci, zvyšovala napětí, až jsem myslela, že mi vybuchne hlava a pak najednou konec. Ale stejně mě více bavil díl první, který se celý odehrával v obchodě, ale tak děj se přeci musel posouvat.