Jak jsem si jednou řekla, že budu létat
by
Eva Běhálková
- ledna 23, 2015
Aneb jak jsem kvůli mému poletování musela jet do nemocnice. No nebudeme přeskakovat a začneme pěkně od začátku.
Prodrala jsem se nějakým šóším a poslepu bez světla hledala, kde je ksakru ta cesta.
Tam ke mě připsěchala taková milá paní a posadila mě na židli. Vyhrnula mi tričko, všude kolem břicha na mě naskládala toaleťák a zbylý kus kůže pomazala hnusnou studenou mastí a po tom všem jezdila velice zajímavým lechtajícím přístrojem.
To bylo tak:
Vše začalo nevinnou stezkou odvahy, co nám před třemi lety připravili spolužáci. Několik hodin jsem se třásla zimou u táboráku a čekala, kdy nás konečně pustí, ať to projdu a můžu jít spát.
No, nic není tak jednoduché.
Pořadatelé nám řekli, ať si najdeme protějška opačného pohlaví, co nás bude doprovázet.
Všichni kluci byli okamžitě zabraní, protože jich byla asi jen čtvrtina, ostatní holky.
Tak jsem šla s holkou. Proč ne, vždyť je to zadarmo.
Ti s větším štěstím šli na stezku odvahy jako první. A pokaždé zaječeli. Tak jsem si začala říkat, co jim to tak sakra dělají, že všichni ječí.
Po více než dvou hodinách nudného koukání do ohně jsme s tou jednou děvčicí přišly na řadu. A hádejte o nám řekli?
Za třicet sekund co nejhlasitěji zaječte.
Jako já jsem měla chuť je všechny udupat, ať si zaječí sami.
Tak jsme teda, vyšly, spořádaně zaječely a šly dál. Předem připomínám, že byly zakázané baterky.
Celý les svítil, jak všichni hned vytáhli mobily, aby se v té tmě nepřizabili.
Já u sebe samozřejmě mobil neměla, ale doteď za to jsem ráda.
Po celé trati byly různé překážky (jako například prolézt kmenem stromu, což byla samozřejmě špatná cesta.)
Nejdřív jsme se měli chytit provázku a následovat ho. A pak tam byly různé otázky a odpovědi s šipkami.
Po pár sekundách jsme narazily na první zmatenou dvojici. Sice bylo zakázáno chodit ve skupinkách, ale přesto jsme se k nim připojily. A takhle to šlo dál, až nás bylo dvacet.
Po asi dvaceti minutách jsme našli správnou cestu. Měli jsme vylézt na menší kopeček, kde byla zbořenina maličkého hradu a tam měl být cíl (maličký papírek s obrázkem, ach bože).
Tak jsme se všichni po jednom vyškrábali po prudkém svahu se skoro žádným světlem nahoru.
A tam nás hned postrašil jeden učitel.
Nikdo se nelekl.
My lepší lidi jsme se ptali předem, jestli tam něco je.
Všichni jsme se tedy vzali papírky a šli dolů.
Já jako vůdce od přírody jsem se začala sápat ze svahu dolů jako první.
Hehe.
Prodrala jsem se nějakým šóším a poslepu bez světla hledala, kde je ksakru ta cesta.
Najednou jsem šlápla na hlínu, ta mi ujela pod nohama a já padala volným pádem dolů.
Musím vám říct, že je to celkem doba, než spadnete.
Když jsem zády dopadla na zem do listí, vyrazila jsem si dech. Začala jsem hýkat o pomoc, než po asi minutě někdo přišel a já zase začala dýchat.
Je to celkem blbý pocit nemoct se nadechnout.
Trochu hodně blbý pocit.
Hned ke mě přiběhli pořadatelé celé této slavné akce a pomohli mi si sednout. Záda mě bolela jak čert a sotva jsem mluvila.
Ale moje úplně první otázka byla, kde mám čepici, která mi za letu spadla.
My ženský jsme všechny stejné. Nebudeme si nalhávat.
Všichni se ptali, jestli můžu chodit. Jak bych ale sakra mohla po pádu na záda chodit?
Tak jsem jim řekla, že nemůžu chodit. A pak! Se stala! Věc, za kterou by všechny holky z naší školy zabíjely. Kromě mě, samozřejmě.
Jeden velmi oblíbený a celkem pěkný učitel mě chytl pod nohama a pod hlavou a nesl mě pryč.
Moje první námitka byla, že jsem moc těžká.
Zamítnuto.
Jsem celá špinavá.
Nevadí.
A tak dále a tak dále. Ale stále to bylo lepší než jít pěšky.
No pak mě konečně napadlo se zeptat, z jaké výšky jsem spadla.
Ze tří metrů.
No ty v*le.
Po pár metrech nesení jsem zjistila, že kousek od této "trati smrti" vede silnice k našemu penzionku.
Asi v polovině cesty zpátky už jsem se učitele držela jako klíště, jen abych nemusela chodit sama.
Tak jsem si k němu získala takový vztah, jako že je to můj táta a doteď ho tak beru. Hned se mi začala lépe učit občanka.
Kousek od hlavních dveří do hotýlku jsem se už pustila. Po několika marných pokusech dveře otevřít naše třídní zkonstatovala, že to vezmeme zezadu. A jestli nevadí, že tam vedou schody. Tak jako nebudu říkat, že to vadí, to je takové blbé.
Budiž, tak jsem se jak stará babča vyškrábala po schodech nahoru za pomoci mistra nosiče.
Celý učitelský sbor mě poté zavedl do mého pokoje, kde už na mě čekaly tři spolubydlící klepající se strachy. Pomohli mi se převléct do pyžama a ulehnout na postel. Za minutku přišla třídní, že bychom měli pro jistotu zavolat sanitku. A že potřebuje svolení rodičů.
Tak jsem teda zavolala mámě (bylo už něco po půlnoci), která to hned zvedla, jako co se děje. Jen tak ledabyle jsem ji uklidnila a předala mobil profesorce. Ta hned začala strašit, jak je to se mnou hrozné.
Plácla bych se přes oči, kdyby mi to záda dovolily.
Místo toho jsem ležela zabalená v dece jako mumie a čekala, co bude dál.
Učitelka zavěsila a předala mi telefon. Řekla mi, že máma to odsouhlasila a šla zavolat záchranku. Spolubydlící už skoro začaly brečet.
Asi do půl hodiny teda přijela záchranka a taková starší paní hned začala učitelce vyčítat, že jsem šla do schodů.
Nechcete vidět ten čurbes.
Po malé hádce mě jen v pyžamu naložili do takového pytle jako nosítek a šli se mnou dolů.
Jen připomínám, že jsem neměla ani ponožky.
Pak mě vhodili do sanitky a uháněli do nemocnice.
Nejdřív jsem se ptala, do které jedeme nemocnice.
Do Brna samozřejmě ne. Pche.
A pak se mi začalo chtít čůrat. Fakt úplně mega moc.
Tak jsem řekla sestřičkám, či kdo to byl v sanitce že se mi chce čůrat.
No jim se prý taky chtělo čůrat.
A za jak dlouho tam budem?
Asi do půl hodiny.
No to je fakt výborný. Mohla jsem mít zdemolovanou páteř, ale já myslela jen na to, jak nutně musím na záchod. A najednou mě napadla další strašná věc.
Já si nevyčistila zuby!
Ty sestřičky jsem začala potichu smát a já si říkala, že už to nemůže být horší.
Ne že bych přemýšlela nad svými bolavými zády, já byla tak vycepovaná, že jsem byla nejsmutnější ze zanedbané hygieny.
Po velice dlouhé době jsme se konečně objevili před nemocnicí. Rozloučila jsem se s naším gangem počuránků a takový svalouš mě odnesl za doktorem.
Ten byla ale příjemnej. Kysele se na mě díval, když zjistil, že jsem spadla ze tří metrů, začal se dívat ještě hůř a nejspíš to vyčítal mě.
Nakonec jsem musela jít na rentgen a ultrazvuk.
Ale mě se stále chtělo čůrat. Tak jsem jim to tedy řekla a už pravé sestřičky mi podaly takovou misku.
Představte si, jak by to vypadalo, když ležím na zádech a mezi nohy vám dají takový kyblíček.
Tak já řekla, že já bych jako dokázala dojít i na ten záchod.
Sestřičky se zasmály a jedna mě doprovodila na záchod.
Kde samozřejmě nebyl toaleťák, jak překvapivé.
Po vyčůrání mě zase vzal svalouš a tentokrát na pojízdném lehátku odvezl nejdříve na ultrazvuk.
V té době jsem si ještě myslela, že ultrazvuk se dělá jen, když někdo čeká dítě. Teď já celá zmatená, že ve mě budou hledat dítě jsem se začala svalouše vyptávat, co je špatně. Tak jsem se tedy dozvěděla, že ultrazvuk se dělá i v jiných případech.
Potom mě ujistila, že všechno je v pořádku a podala mi další toaleťáky na utření.
Svalouš mě ještě ulepenou od masti zase položil na lehátko a vyjeli jsme vstříc rentgenu.
Tam jsem si musela sundat náušnice a ležet ve velice divných polohách bez hnutí a čekat, až ten přístroj dokončí snímek.
Následně mě svalouš s náušnicemi v ruce zase naložil na lehátko a tentokrát už jsme jeli na pokoj, kde jsem měla spát.
Uložil mě vedle nějaké hrozně chrápající paní a odešel.
No a teď si připomeneme, že celou dobu jsem byla jen v pyžamu a bez ponožek. Nechcete.
Ale v tu chvíli jsem byla tak unavená, že jsem usnula i přes úplně mega chrápající paní.
A ráno to už šlo jako po másle. Na záchodě nebyl toaleťák, doktor mě ujistil, že jsem v pořádku, ale že bych se neměla další týden moc hýbat (to je celkem paradox, že jsme poté jeli s rodinou do "lázní", kde jsem musela obejít celé obrovské jezero).
Když pro mě přijel táta, rozbrečela jsem se jak malé děcko a málem v nemocnici nechala náušnice.
V přepočtu jsem tam strávila asi dvanáct hodin, což je nejvíc za můj život.
Rok po tomto úrazu jsem se nemohla pořádně donadechnout a bolelo mě skákat na trampolíně.
A co vy a létání? Také se vám stala nějaká trošku šílená příhoda? :)
.jpg)
