Obsah vypadá celkem dobře. V dalším dílu bude jistě akce a napětí. 

Na této sérii mi ale vadí to, co se všem ostatním líbí. A to to, že je kniha pohádka jak pro dospělé, tak pro děti. Myslím, že už se nedám počítat jako malá holčička a přečetla jsem už tolik řekněme "úvahových" knih, že mě pohádky nelákají. Autorův styl psaní určitě uspokojí všechny věkové kategorie, ale mě to nějak nesedlo. Zamilovala jsem se do složitějších textů, kde se musím občas někoho zeptat, co to slovo znamená, autor na čtenářovy bedra zasadí klidně problém celého světa a se slovy "Vypořádej se s tím sama." odejde pryč. Pohádky mě už bohužel přestávají zajímat.

Vraťme se k obálce knihy. Ladí s předešlým dílem (děkuji!), akorát se nám tam objevuje nějaký princ a dole vře láva (nejspíše). Nad tímto vším se tyčí nádherný zámek. Z těchto drobností se nám začíná rýsovat nějaká ta představa, jak bude příběh vypadat. Tedy že se hlavní hrdinové vydají od paláce směr láva a skočí do ní. Mám dojem, že mi došly nápady.

Kniha vychází 5.2. u nakladatelství CooBoo.

Další tu máme knihu Nebe je všude od Jandy Nelsonové. Knížka vypadá velice miloučce a někde jsem se dočetla, že je obohacena i různými útržky papíru z deníku a básničkama! Hned v mém seznamu stoupla o něco výše. 

Na fb stránkách CooBoo se tato kniha objevila nejednou. Mám dojem, že všem přirostla k srdci. Ale to je dobře! Kniha má podobný příběh, jako píše např. John Green - tedy nějaké ty trable ze života. 

Obsah:

No nevypadá to sladce? Přesně jak CooBoo píše, příběh bude křehký a dojemný. Jako právě narozené koťátko. Bude to taky z části samozřejmě slaďárna, ale proč ne? Já mám sladké ráda. 

Přejdeme k obálce. Ta by mě do očí v obchodě určitě trkla. Ale bohužel to není tím, že je nějak úžasná, ale křiklavou barvou. Modrá je pro moje oči jako magnet. A v kombinaci s bílou modrá vypadá krásně, ale tady je to takové suché. Na obálce není nic spešl, jak vždy CooBoo dělává. Ale ani obálka mi příběh nezhnusí. Kniha prostě musí být moje!

Kniha vychází 17.2. u nakladatelství CooBoo.

Následně tu máme knihu, která nevyšla v únoru, ale ZÁLUSK NA NI MÁM! Takže ji do tohoto "nákupního seznamu" můžu s čistým štítem napsat. A tato kniha nese název Píseň krve od Anthonyho Ryana! 

Hned na začátku musím říct, že autor studoval historii a proto je kniha takový luxus! 

Ale popořadě. Knihu jsem našla někde na netu, už vážně nevím kde. Trkla mě do očí, protože je na obálce meč. A co bych to byla za milovníka historie, kdybych na knihu neklikla? 

Čekalo mě velmi milé překvapení. Autor si vymyslel vlastní svět podobný tomu našemu ve středověku, což muselo dát hodně práce. Já mám problém i s představou, jak to funguje na měsíci a jsem ráda, že jsem svůj příběh mohla zasadit do našeho světa a nevymýšlet si nová pravidla něčeho úplně nového. Uf.

Obsah:

Chlapci a děvčata, po zjištění, že kniha má více jak 600 stran se mi málem zatočila hlava štěstím. Zpravidla totiž mají moje oblíbené knihy málo stran! Ale ale, to jsem zase něco vyzradila. Jaktože hned píšu, že je to má oblíbená kniha? Dávám na svoje předtuchy, které mě ke každé mé milované vždy dovedly. Následně si přečtěte toto:

Nejen že je kniha New York Times bestseller, ale i kritici se na ni v kladném vyřádili. Autor už se musí v penězích úplné topit, když za ní u nás nakladatelství chtějí skoro čtyři stovky! Pche. 

Ale nejlepší na tom je to, že je to triologie! Představte si ty tři bichle, jak je budu strkat do knihovna. No potěš pánbůh. Už tak mi knihovnička praská ve švech. Asi to budu muset začít skládat do obýváku. Ach božíčku.

Ale ten příběh... je prostě úžasný. Teda bude, pardon. Ke knize se chovám jako ke staré známé. Divné. Vélin mi bude jistě sympatický a těším se, až s ním budu, řekněme, trávit čas. Nemám slov.

Přesuneme se k obálce. Na ní se nachází nějaký krasaveček ve zbroji a s mečem v ruce. Děvčata, pojďte, půjdeme omdlít. Podívejte se na tu krásu sami, já jdu teda na ten omdlívací sraz.

Nevím, kdy kniha vyšla, ale hlavně že už vyšla!

O čem to vlastně je?
Osud je svině. Když už to vypadá, že si nejlepší přátelé od školky Rosie a Alex přiznají své celoživotní city k sobě, jsou od sebe rozděleni na stovky kilometrů daleko. Oba začínají žít nový život jako normální lidé, potkávají je někdy i ne moc pěkné události a jsou odsouzeni pouze na telefonní hovory, esemesky, maily a dopisy. Kdy je konečně osud přivede zpátky k sobě?



Můj názor na knihu: 
Víte co jsem od začátku nečekala? Že pouhopouhá poslední kapitola bude v první nebo třetí osobě. CELÁ kniha jsou jen esemesky, dopisy, maily, chat, poslední závěť, pozvánky na párty, pohlednice a já nevím co všechno. I když jsme jako čtenáři byli odsouzeni pouze do takovéhoto kalibru, rovnou z několi stran jsme se dozvěděli, co se někde stalo. Měli jsme možnost nahlédnout do dopisů od maminky Rosie, od její sestry, manželky nejlepšího kamaráda, vlastně skoro do všech.

Autorka si nedala v knize jednoduchý cíl. Prožíváme skoro celý život hned několika lidí, a to je panečku hodně velké sousto. Vymyslet všechna ta jména, co se komu stalo, stane, jaké trable je zase potkají, mám dojem, že nám autorka naservírovala do pouhých 440 stran celý jeden maličký svět jedné ne moc malé rodiny a jejích přátel.

Knihu jsem si chtěla přečíst ještě předtím, než půjde do kin. A jsem za to ráda. I když mi přijde trošku blbé, že v knize jsme měli k dispozici jen počmáraný papír, na kterém hlavní hrdinové zachytili svá dobrodružství a ve filmu tam budeme s nimi.

Mě osobně ale dopisy apod. v knize vyhovovaly. Byla legrace číst ty hrubky, když byla Rosie nebo někdo další ještě malí, poté jak puberťáci používali různé zkratky v písmu, autorka lidstvo výborně vystihla.

Občas se mi pletly v příběhu postavy, kdo je kdo, proč mu píše, proč zrovna jemu píše, autorka si moc ráda hrála s naší nevědomostí a když vám konečně nějak lehce naznačila, že Sandra je teta, byl to lepší pocit než vyhrát olympijské hry.

Hlavní hrdinka Rosie mi byla příjemná, i když jí na konci příběhu táhlo na xx let. Byla příjemná, dokázala se vypořádat s každým barelem, co jí život přikutálel před nohy, měla úžasnou rodinu, která jí ve všem pomáhala, Rosie byla prostě úžasná žena.

I Alex nebyl špatný. Občas jsem si říkala, že už to mezi ním a Rosie nemůže být horší a že furt všechno ničí. Měl ale hodné srdce a měl Rosie rád (i když jen jako kamarádku) každý den a podporoval ji.

U knihy nelze komenovat, jestli byl děj dobrý a nebo ne. Autorka to napsala tak přesvědčivě, že vám dochází, že život není tak jednoduchý, jak si myslíme a občas máme taky u nohou barel.

Knížka se četla rychle, děj odsípal (mohl za to někdy velice zkrácený chat) a já chci další! S Rosie jsem žila skoro celý život a připadá mi, jako kdyby byla živá bytost. Byla jsem (sice ne úplně, jenom dopisně) s ní skoro na každém kroku a mám právo s ní být až do smrti! No ne? Autorka to taky mohla na konci více rozvést a ne to utnout v nejlepším. Pchůů.

Ale ani toto krásu knihy až tak nezhoršuje. Za mě rozhodně všechny hvězdičky, protože v 440 stranách prožít celý život, není záležitost každé knihy.

Nebudu ale zdržovat mými úžasnými úvahami o životě a pustíme se do toho, co jsem dostala na narozeniny (protože jsem si sama ani jednu knihu nekoupila, hups).

Máme tu krásným pět knih (kromě jedné jsem si všechny vybrala já. Můžete hádat, která... Ano, je to Mlčení jehňátek).

31.1. jsem měla narozeniny (krásných 14, o další rok blíž ke smrti). Tento den jsem dostala rovnou tři knihy místo čtyř! A to Selekci (má mega heboučkou obálku, takovou ňufovou), Papírová města a Spáleniště: Zkouška. Tyto tři jsem dostala od mamky a táta (napůl, stříhat jednu z nich se jim nechtělo). Měla jsem dostat i Sedmého syna, ale toho babička zapomněla přibalit do igelitky s jídlem, co nám posílala kvůli tomu, že jsem byla nemocná a nemohla přijít na její rádoby nudnou párty (zkuste si tuto větu říct na jeden nádech). Musela pro něj dojít druhá babička. Fňuk.

Od kamarádky Míši jsem pak dostala Mlčení jehňátek a po krásným dvaceti stránkách se tam objevil nějakej chlap, co sežral obličej nějaké ženské. A prý je to i film. Mamka říkala, že z něj byla úplně mrtvá. 

A abyste se nedivili, proč sakra říkám, že jsem se mazlila (V POSTELI!! Drbny maj co drbat!!) s Renem. Od kamarádky Terky (zdravím tě a děkuju za to dvacetidenní čekání, kdy ho už sakra dostanu!) jsem dostala úplně nejkrásnější, nejroztomilejšího bílého tygra na světě! A má modrý oči!! Okamžitě se musel jmenovat Ren. Nejhorší bylo, když ho máma nazvala Rumem a táta, jestli je Ren od slova René. Fňuk. 

Mno, přikládám nějaké nádherné fotečky Rena a nových knížek, doufám, že se Vám můj fotografický talent zamlouvá. :3