Hello. Po dlouhé době jsem to zase já, Eva, která bohužel na psaní článku neměla ani náladu a ani čas. Každý to zná, končí školní rok, učitelé se pomátli a studenti podle nich nemají nic jiného na práci, než sezení u počítače a dávají jim testy za celý školní rok, přinejlepším, přinejhorším za celou dobu, co studují na dané škole (vlastní zkušenost). I když zdaleka není konec těmto traumatům, psaní mi už velmi velmi chybělo, tak Vám přináším slibovaný článek z Anglie.

Jak ale začít? A jak celý článek pojmout? Toť otázka. No uvidíme, jak se s tím vypořádám.

Den před odjezdem jsme se po velmi dlouhém mučení paní z cestovky konečně dozvěděli, u koho budeme celý týden v Anglii bydlet. Já, a moje tři nejlepší kamarádky, jsme dostaly indku jménem Noreen, která má tři děti a bydlí ve velkém, útulném domku. Teda, nevěděli jsme, jestli je doopravdy z Indie, nebo spíš, doufaly jsme v to, zaslechly jsme totiž řeči o tom, že se do této "akce" zapojily i rodiny černochů a arabů, to by bylo teda pěkně bombastický. Utěšily jsme se tedy tím, že to budou určitě indové a při balení oblečení a jídla (v poměru 1:999 ve stejném pořadí) jsme poslouchaly indické party písničky.

21.5. jsme celý den a noc strávily v autobuse. Já dočetla další knížku do čtenářského deníku a rozečetla další, ostatní členy posádky jsem tak nějak vypustila, hlavně když jsem se pustily do Pýchy a předsudku (ach Darcy ♥). Kolem půlnoci jsem chtěla jít spát, jenže byl puštěn horor, který trval asi do dvou ráno a poté nás řidiči zahnali do hajan a sami začali vyřvávat svoje nevtipné vtipy po celém autobusu.

22.5. kolem třetí ráno jsme po hodině spánku nespánku přijeli před eurotunel, kde jsme ztvrdli další hodinu, než jsme se do něj vůbec dostali. A ne, není to tunel, je to něco v podobě takových těch kontejnerů, které přepravují ty obrovské lodě přes celý oceán. Vjeli jsme tedy do přetlakové komory v podobě kontejneru a pravděpodobně jsme fičeli po kolejích ve vodě z Francie až do Anglie. Doufám, že nejsem jediná, která byla přesvědčená, že je to fakt tunel a nevysvětluju to tady zbytečně.
Asi hoďku a půl jsme tedy trčeli v rozviklaném eurokontejneru a něco po páté jsme se objevili v Anglii. Nevím, jakého času, přestávají mi vycházet výpočty a jsem poměrně domatená z toho, že jsme snídali někdy ve čtyři ráno, ale neřešme, úspěšně jsme prošli kontrolou a dostali se do Anglie.
V Londýně jsme byli asi v sedm nebo osm ráno. Řidiči nás vyhnali ven a odjeli pryč. Znavená padesátka kvartánů posbírala všechny síly a vydala se směrem Hyde park. Z tohoto dne v Londýně si pamatuji akorát ty nejzběsilejší řidiče, co jsem kdy viděla, samý stres a pospíchání, že Oxford Street je ta nejdelší a nejúnavnější ulice na celém světě a že jsem doopravdy pravá ženská a neustále musím chodit na záchod. Londýn mě velmi znechutil a byla jsem ráda, že po osmi hodinách chození konečně sedím v autobuse směr naše rodiny/Oxford. Trošku jsem si pospala, nebo myslím, že jsem spala, protože najednou bylo třičtvrtě Kygova alba pryč. Vlastně většinu času v autobuse jsem si nebyla jistá za prvé, jestli spím a za druhé, v kterém jsme sakra časovém pásmě a jestli mám psát babičce, aby mi řekla, jaký je tam a tam čas.
No, jsme tedy v Oxfordu, všichni připravení a jak na trní čekají na rodiny, drkotají zuby jak ze zimy, tak ze stresu, jestli nebudou mít nějaké černochy, co nebudou mít doma wifi. Musela jsem neustále někoho utěšovat, páč mně to bylo srdečně jedno a byla jsem až moc ospalá.
Všichni vždy číhali na jakékoliv auto, které přijelo a okukovali řidiče, nebo si z projíždějícího cyklisty či vozíčkáře dělali srandu, že si jede pro něj.
Na parkovišti jsme zbyli jako poslední a už už jsme se chtěli zase vracet zpět do vyhřátého autobusu, když v tom přijel velký land rover s prosklenou střechou a vystoupila doopravdy indka (!!) Noreen. Za to čekání to stálo a dle mého byla Noreen ta nejlepší hostitelka ze všech.


23.5. nás o půl sedmé vzbudil budík a my se vzbudily v našem novém domečku. Noreen nás minulý večer umístila do malé chatky i s koupelnou na zahradě, kde byla ale obrovská vlhkost a lehce rozbitý sprchový kout, který jsme totálně dodělaly. Na snídani jsem celý týden jedla úplně to stejné, misku cereálií s mlékem a dva opečené toustíky, jeden s nutellou a druhý s máslem a marmeládou.
Po snídani nás Noreen zavezla na meeting point, kde si nás převzali řidiči a fičeli jsme do centra Oxfordu do naší nové školy. Rozdělili nás do myslím čtyř skupin, každá dostala jednoho učitele a odebrali jsme se do tříd. Získali jsme mladou Maryam, která byla naprosto úžasná, vůbec nebyla nudná a nic špatného bych o ní nedokázala říci. Na oběd jsme dostali pět liber, poseděli jsme si na pozor, kvalitním jídle v mekáči a odpoledne nás čekalo další chození v podobě navštívení nejznámnějších historických památek v Oxfordu. Viděli jsme mnoho míst, kde se natáčel Harry Potter, obrovskou knihovnu a mnoho dalšího, ale já byla zase tak unavená, že jsem se jen plížila za skupinou. Do toho nám jedna z mých Bé ef ef oznámila, že ji bolí v krku, což jí chudince vydrželo po celý týden a z Anglie měla velké houby.

(toho pofiderného postoje kamarádky si nevšímejte :D)

24.5. jsme ráno strávily podobně, jako den předtím, ve škole a s našimi novými učiteli a odpoledne jsme vyjeli do Stratfordu, kde jsme navštívili rodný dům Shakespeara, koupili si obrovská lízátka (které můžete vidět na mém instagramu ;D ) a navečer jsme zase jeli domů. Do naší, už tak s námi objemné rodiny v Oxfordu, přijely ještě čtyři francouzky, které se jakkoli odmítaly s námi bavit, divně a nepřátelsky na nás koukaly, tak jsme před nimi mluvili naschvál nahlas česky a párkrát "jen tak mimochodem" prohodily něco francouzsky, abychom zabránily jakémukoli pomlouvání s tím, že jim rozumíme (sice to byly hlášky typu "Prší, jako kdyby krávy čůraly" a tak, ale aspoň něco).


25.5., tedy ve středu, nás čekalo pěkných šest hodin v anglické škole, které ale uběhly velmi rychle a bylo mi líto, že se se všemi loučíme. Maryam byla prostě úžasná a i když jsme ji neměli i odpoledne a zaskakoval za ni pravý anglický gentleman Andy, který mi mimochodem podržel typický studentský hábit, který se používá při ukončení studia a za boha si nemůžu vzpomenout na název, i toho jsme si zamilovali. Vystudovali jsme tedy v Oxfordu, získali jsme neocenitelné fotky našich znavených obličejů v hábitech a ze škol jsme odcházeli se smutkem. Navečer nás ještě vypustili do centra Oxfordu, jako každý den jsme museli navštívit Primark a večer jsme zase jeli do rodin.

26.5. nás čekal celý den na výletech, začínajíc u Stonehenge, na který jsem nešla. Doteď toho nelituji. Následně jsme vyjeli směrem město Bath, kde jsme navštívili lázně, další Primark a poté zase domů.

27.5. jsme museli s naší holčičí ranní leností vstávat o půl páté, kvůli srazu u autobusu, který jsme měli místo v osm ráno v šest, aby se řidiči mohli před cestou zase domů vyspat, zatímco my budeme znovu osm hodin pochodovat po Londýně. Jakmile jsme nasedli do autobusu, všichni okamžitě zatuhli, mně to samozřejmě nešlo. Z autobusu nás vyhodili zase na stejném místě, jako v neděli a odfičeli pryč.
My jsme znovu zůstali napospas Londýnu. Z dnešního dne si toho pamatuji dokonce více, třeba že chudáčka moji nemocnou kamarádku pokadil pták, dlouhé fronty na záchod ve Starbucksu, nebo že jsem zdemolovala snad všechno, co jsem viděla. Jinak jsme ale navštívili Tower of London, kde jsem samozřejmě nebyla, ale rozhodně bych někdy chtěla, londýnské oko (kde jsem byla! Wau! Co to za ojedinělý úkaz), Big Ben či Tower Bridge, za kterým na nás čekali vyspinkaní řidiči autobusu, nebo spíš měli čekat, ale což se nestalo a my čekali půl hodiny na ně.
Následně jsme tedy úspěšně zase vlezli do autobusu a čekala nás cesta ke trajektu. Brutálně nás všechny ale vylekali tím, že když jsme dojeli ke trajektu, páni, co obhlíželi autobus, vytáhli pět náhodných kufrů a že prej ať majitelé přijdou k nim, že je budou prohlížet. Teďka všichni unavení a potentění čučeli z okýnka, jestli to není jejich kufr, byla to ale jenom pro kufry projížďka po páse se scanerem, nic se nenašlo a pustili nás na trajekt.
Cesta trvala asi stejně dlouho, jako eurokontejnerem, ale já zase skoro celou dobu prochrápala či probdila, či něco mezi tím, chrápala jsem i za stoje (pozorný spolužák mi půjčil svůj polštářek kolem krku ♥) a nebo jsme chudáčkovi kamarádce vymívaly hovínko z vlasů. Z celé cesty trajektem mi bylo extrémně blbě, málem jsem blila jen z toho, když jsem se podívala na jídlo, tak jsem asi deset minut jen seděla a koukala na ty těstoviny, které bych měla sníst, abych měla aspoň nějakou večeři, no, nakonec jsem si je dala na oběd dalšího dne.


28.5. jsem se asi v pět nebo šest ráno probudila, byli jsme někde v Belgii a to nastal ten okamžik, kdy jsem byla tak zblblá, že jsem nutně potřebovala někomu napsat, jaké je v Belgii časové pásmo. Nakonec jsem ale zatuhla ještě předtím, než jsem se odhodlala se natáhnout pro mobil a spala jsem krásné čtyři hodiny.
Zbytek dne jsem strávila stále v autobuse, četla jsem Pýchu a předsudek a po čtvrté hodině jsme dorazili domů.

Celý výlet bych tedy asi shrnula tak, že do Anglie se asi už vracet nebudu, nepřirostla mi svých charakterem k srdci a raději mám teplíčko a klid, než vlhko a uspěchané lidi. Vynahrazovali mi to ale ti nejlepší přátelé, co mohu mít, chyběla mi ale sestřenka, která se mnou bohužel nechodí do třídy. Zažila jsem mnoho zábavy, viděla jsem mnoho památek, Londýnské oko bylo vážně bezva a přijela jsem domů spokojená.

V tomto novém odstavci bych ještě velmi ráda zmínila pár bodů, které se mi nevešly do předešlého textu, ale ráda se s Vámi o ně podělím :)

• Nejlépe jsme za celý pobyt v Anglii rozuměli v anglické řeči taxíkáři v Oxfordu, který pravděpodobně pocházel z Ruska, jež naprosto zhejtoval vše, o čem jsme se zmínili, přes to, že je hezké počasí, až po nudný Stonehenge.
• V centru Oxfordu jsme potkali mnoho skupinek českých škol, se kterými jsme si bezvadně popovídali.
• Nejvíce legendární byli ale řidiči z autobusu, kteří sice ze začátku všechny štvali, ale loučilo se nám s nimi nejhůře. Na jejich diskotéky v autobusu a hitovku Jožin z bažin, kterou neustále pouštěli, nikdo nikdy nezapomene ♥
• Pokud jste čekali více fotek, tak Vás bohužel musím zklamat, jelikož jak jsem říkala, Anglie mě neoslnila natolik, abych si něco fotila.
• Ale mnoho fotek najde na mém instagramu O:)
• Extrémně jsem se těšila na Trafalgarské náměstí, kvůli Violet Leeové, ale nechápu, jak mohla být unesena na tak hlučném místě