Anglický název: Tower Lord
Autor: Anthony Ryan
Počet stran: 672
Nakladatelství: Host
Obsah:
Vélin Al Sorna, jinak také Temný rytíř, jak ho nazývá mnoho služebníků Víry, je unavený z nespočtu válek, které zažil a chce na co nejdelší dobu uzavřít tuto kapitolu svého života. Na své cestě domů za sestrou potkává Revu - dívku, která byla celý život cvičena k tomu, aby ho zabila, což se Revě nepodaří. Po mnoha dnech nenávisti ze strany Revy se z nich ale stanou dobří přátelé a společně vyrážejí domů. Ve Varinsholdu je Vélin velmi vítán, avšak dostává úkol převzít moc po zesnulém pánovi Severní věže. Mohl by Vélin na severu konečně najít klid? Nebo ho jeho krvavá minulost bude doprovázet i nadále?

Můj názor na knihu:
Asi prvního, čeho si na knize všimnete, je mimo obálky a naprosto strhujícího obsahu i nádherná vůně. Píseň krve i Pán věže jsou rozhodně ty nejvoňavější knížky, které jsem kdy četla :DD

Asi to vezmu od začátku. Stejně jako u prvního dílu nás každá část vítá zápisky lorda Verniera, který přináší pohled na celý příběh z úplně opačné strany. Oproti Písni krve ale tentokrát autor vsadil na něco nového a příběh je vyprávěn ze čtyř dalších pohledů - a to již známého Vélinova pohledu, princezny Lyrny, bratra Frentise a nového charakteru Revy.

Co si ale budeme nalhávat, to, že knížka nezačínala hned z Vélinova pohledu mě teda pěkně vykolejilo a asi do poloviny knížky mě ostatní charaktery a jejich vyprávění dost štvaly, na Vélinovy kapitoly jsem byla hrozně natěšená a i když ostatní příběhy byly zajímavé a fakt husté, já nevím, prostě jsem byla asi zvyklá na Vélinův silný charakter a dobrodružství, že najednou sledovat příběh z jiného pohledu a ještě k tomu z pohledu ženy...

Do té poloviny knížky spolu tyto čtyři příběhy snad vlastně ani nesouvisely, každý byl tisíce kilometrů od ostatních a dělalo to neskutečný bordel jak v tom, co se v tom vykládání vlastně děje, tak ve jménech.

A že těch jmen teda bylo. Seznam jmen na konci jsem tedy využívala hodně, jak by si průměrný člověk také dokázal zapamatovat minimálně padesát jmen?

Po seznamu jmen na nás samozřejmě čekala pravidla nové hry - Válečníkova lest, co je velmi oblíbená ve Sjednoceném království, ale ta byla zmíněna v knize snad jen jednou a více jsem tedy slyšela o Kešetu, jehož pravidla byly v minulém dílu.

Řekla bych o knize, že byla celá naprosto bez emocí, pouhý popis toho, co se děje. Někdo umřel, tak autor pouze napsal větu - "Ten a ten je mrtvý" a jede se dál, jeho smrt se nějak neřešila, což bylo z jedné strany pěkným uvítáním z těch smutňoučkých romantik, na druhou stranu to občas bylo i trochu nelidské, nebo aspoň mě to tak přišlo, že je více než pravděpodobné, že si příbuzenstvo nebo přátelé třeba chvilku někde pobrečí... Nic.

Zároveň bych ale chtěla zmínit, že kromě toho, že byl úžasně propracovaný příběh, k čemuž se dostanu později, byla i úžasně propracovaná většina charakterů, mohli jsme v knize sledovat fakt obrovský vývoj osobností. V Písni krve jsme s Vélinem doslova vyrůstali, žili jsme s ním snad dvacet třicet let, v Pánovi věže sice nebyl tak drastický časový posun (tipovala bych tak pár let), ale stejně se mnoho nezkušených postav změnilo na silné a vyspělé osoby, což mám na knihách velmi ráda.

Teď již k tomu příběhu. Ano, bylo to bez emocí a málem pouhý popis situace, ale ono se neustále něco dělo, neustále byl složitě popisován postup armády v bitvě, který regiment útočí na který, což mně osobně se na knize velmi líbilo. Některé lidi by to asi nudilo, ale já tyto středověké příběhy (i když oni nežijí v našem světě, ale existuje jejich vlastní) zbožňuji a všechny tyto válečné strategie mě nesmírně baví. Ale zase nemůžu říct, že by to bylo tak úžasně, že bych si prostě sedla a nemohla se od toho za boha odtrhnout, to ze začátku, kdy se příběh táhl jak smetí, jsem se do čtení nemohla dostat, poslední dvě tři části, jsem však zvládla během jednoho odpoledne.

Také si určitě každý z prvního dílu pamatuje, že jsme vlastně neustále něco nevěděli, autor nás oblboval a furt a furt nám to tajemství nechtěl vyzradit, v tomto díle toho zase tolik nebylo a hodně věcí jsme hned věděli.

Autor v hodně případech ale předpokládal, že si první díl pamatujeme jako svoje boty naprosto do detailu a často mi dlouho trvalo se zorientovat, o čem to vlastně mluví, že mi to něco říká, ale vůbec nevím co. Nebylo by tedy na škodu, kdyby nám příběh z prvního dílu připomněl.

Sice to tedy z mé recenze nevyzní zas až tolik, jak bych chtěla, ale tato série je ta nejlepší, co jsem kdy četla. Obsahovala naprosto všechno, ne-li víc, co jsem od knihy očekávala, nerozbrečela mě, ale donutila mě na dlouhé minuty zírat do zdi. Pokud jste tedy člověk aspoň trošku se zajímající o středověk či války, přečtěte si tu knihu, očekávejte úžasně propracovaný příběh s mnoha zápletkami a já Vám přísahám, že se Vám dostane desetkrát tolik.