Začala bych pěkně od začátku. I když kde je začátek, že? 

Dnes je dvacátého třetího prosince, den před Vánocemi. Ráno jsem vstala s pocitem, že jsou letní prázdniny, protože když jsem odhodila deku, bylo mi vedro. Asi jsem měla bludy, ale přišlo mi, že svítí sluníčko a je modrá obloha. Po dočtení jednoho příběhu na wattpadu s letní tématikou jsem vylezla z postele a přesunula se do obýváku a několik hodin hrála na xboxu. U toho mi hrály písničky, co mi připomínají léto a celý obývak zařízený ještě v letním stylu na mě dýchl dojem, že jsou letní prázdniny ať beru plavky a ať skočím do rybníka. Odpoledne jsem sama od sebe uklízela pokoj a ani by mě nenapadlo to nazvat "předvánoční úklid", dokud to tak nepojmenovala máma. Ve skříni jsem našla igelitku s vánočními dekoracemi z minulého roku, tak jsem si po pokoji rozházela šišky. V té chvíli mi došlo, že zítra dostanu čtečku a po pár minutách jsem to prostě hodila za hlavu. Doteď poslouchám letní písničky, dočítám knihu, kde je teplo, slunečno a bez mráčků. 

Kdybychom se ale přesunuli v čase o minimálně deset let zpět, bylo by to naprosto jinak. Ráno bych místo v půl jedenácté vyskočila z postele už v šest naprosto natěšená, že zítra přijde Ježíšek s dárkama (!!) a okamžitě sežrala ze všech kalendářů políčko s číslem dnešního dne. Pustila bych si televizi, kde by dávali americké vánoční pohádky a užírala dávno hotové cukroví, zatímco by na mě blikal vánoční stromek a venku padal sníh. Mamka by hned po probuzení pustila koledy. Já bych si šla hrát s kamarádkami ven do sněhu zabalená do minimálně padesáti vrstev všech možných triček, bund a šál. Domů bych se vrátila vyřáděná a promočená a byla bych ještě víc napjatá na příští den než toto ráno. 

Tím jsem se Vám pokusila přiblížit několik problémů mé stávkující vánoční nálady. První z nich je prosté dětství. Všechno prožíváme daleko silněji. Pocity máme obecně zesílené, všechno nás dojme štěstím, všechno nás rozbrečí. Další problém je sníh. Tu pětiminutovou spršku sněhovody někdy na konci listopadu nepočítám. Už vážně dlouho nebyl na Vánoce sníh. A nejspíš už nikdy nebude. 

Další problém je vůbec to, kde žijeme. V Americe neuděláte ani jeden krok a už jste oslepeni všemi domy s miliony stromečků a světýlkama po celém obvodu, kde lidé pobíhají (i když nebydlí v oblasti, kde je naděje na sníh) ve svetrech se soby a vánoční čepicí a zpívají koledy. U nás jenom ohromeně zíráte na člověka, co si dal práci a pověsil na balkón pár světel. Na již zmiňovaném kontinentu bychom byli vyvrhelové společnosti, kdyby náš dům nezářil. 

Jako další chci zmínit, že jsme chytřejší, než kdy dřív. Klepeme si na čelo, když v Kauflandu na konci října prodávají čokoládové Santy, když se všichni mermomoci hrnou na vánoční slevy, když vidíme, že se ze starých dobrých Vánoc stává největší HALÓ všech obchodů, které můžou své výrobky přizpůsobit zvýšenému prodeji po čas Vánoc. 

Lidé se předhánějí v tom, kdo někomu dá dražší dárek, aby o sobě mohl tvrdit, jak bohatýho Ježíška tento rok ztvárňuje. Za každou cenu musíme koupit hromadu dárků, bez přemýšlení, že místo obrovské vánoční sady sprcháčů, které vydrží měsíc a pak si na ně ani nevzpomeneme by dotyčný daleko více ocenil náramek za stovku od ťamanů, který mu ale s dostatečným úsilím a pořádným vytuněním vydrží fakt dlouho. 

Nikomu ale nedochází, proč vlastně Vánoce jsou. V tento den se měl narodit Ježíšek, že? Lidé z okolí jeho místa narození se za ním sešli, oslavovali a přinesli mu třeba jen pecen chleba. Šlo jim jen o to být s ním a aspoň malým dárkem ho poštědřit (existuje vůbec to slovo?). V tomto případě se lidé scházeli, aby byli s někým. A to se nám přece snažili z minulosti předat, no ne? 

Snažila jsem se u sebe nějakou vánoční náladu probudit. Pustila jsem si pár písniček, pekli jsme s rodinou perníčky, mám v knihovně šišky obarvené na bílo, stromeček na balkóně ještě přežívá, což dávám za vinu teplému počasí. Změnila jsem si tapety jak na mobilu, tak na počítači. Ale stále mi přijde, jako kdyby zítra byl jen obyčejný den prázdnin, nikoliv něco výjimečného. Vlastně se nemám ani na co těšit. Jedné babičce už se přestalo chtít se za námi po čas Vánoc tahat, tak raději zůstane doma, u druhé babičky, co k nám přijde každý rok nám to nepřijde ani divné, že s námi je, protože nás navštěvuje vážně hojně a spíš se divím, že se tu nevyskytuje. Ani se nebude dít moc překvapení. O většině dárků už vím, protože máma zavelela, že si to musím vyzkoušet, okouknout nebo přivonět. Většinou jsem dala nebo dostala příkaz - běž si něco koupit! Já ti to jakože dám potom na Vánoce. Bojíme se až tak moc, že se to danému člověku nebude líbit, že mu raději dáme peníze, ať si něco vybere sám. Přitom je tolik taktik, jak to z něj nenápadně vypáčit a udělat mu radost překvapením, které si dlouho přál. Ale to je spíš můj sen než realita. 

Mrzí mě to. Vážně mě to mrzí. Přála bych si zažít ty Vánoce, co kdysi bývaly. Něco výjimečného. Ale musíme se smířit s tím, že už to nebude lepší, spíš stále horší. Sice nám v budoucnosti bude dítě nadšeně poskakovat po obýváku jako my kdysi dávno, ale i tak. Muselo by se stát kouzlo, abychom tu vánoční náladu chytili od něj. 

Taky ale možná jste ti šťastnější, co už se nakazili. Jestli jste jedni z nich, napište mi do komentářů, jak jste to udělali! Byla bych velmi vděčná ♥. I když bojím se, že všechno přijde nazmar, stejně jako santova čepička v názvu blogu nebo sněžení. Chtělo by to nějaké velké bum.

I tak Vám přeji nejnádhernější svátky, nejlépe strávený čas a nejúžasnějí zážitky! Smějte se celý den, tancujte nebo se o to aspoň pokoušejte za zvuků vánočních písní nebo si je zpívejte!