Co se tedy vlastně dělo?

by - listopadu 16, 2015

Začala bych tedy pěkně od začátku, od myslímže konce února, kdy jsem byla vážně jen kus trosky, neměla jsem vůbec náladu cokoli vymýšlet a přidávala jsem jen další kapitoly Naomi a Zina. Mezitím jsem se ale věnovala své povídce na wattpadu, která skončila tak nějak zaráz s blogem. V té době jsem přestala dělat naprosto VŠECHNO, co jsem kdy dělala, přes čtení, kroužky, koukání na filmy a jediné, co bylo v mém životě, bylo učení. A přemýšlení. Hodně přemýšlení.

Padla i otázka, proč dělám věci, které už mě nenaplňují a nutím se do nich?

Nevěděla jsem.

A tak jsem udělala pár životních rozhodnutí, které mi v mnohém zlepšily život a pár tipů, co jsem udělala já, vám sem s radostí napíšu:

  • ostříhala jsem se. Sice ne nějak moc, ale pro mě to byl velký kus a velká změna. Hlavně pro roztřepené konečky
  • přesně, jak radila Teri Blitzen, vyškrtala jsem kamarády. Nebavím jsem s těma, kteří o to nestojí, jen abych si u nich šplhla. Stačí mi dvě nejlepší kamarádky, rodiče, babičky a sestřenka. To máme sedm lidí. Mnohem lepší a přehlednější, no ne?
  • Oprostila jsem se od věcí, které nepotřebuju. Kupříkladu jsem vyhodila většinu věcí ze svého pokoje a přeskládala si ho. A vymalovala. Vyměnila jsem staré fotky na nástěnce za citáty, které dokážou zlepšit den a fotky, které mě charakterizují a když nevím, kdo jsem, stačí se kouknout na nástěnku a mám v tom jasno. A ano, prodala jsem knihy, které stejně nikdy číst nebudu. To je ale najednou místa! 
  • Změnila jsem koníčky. Osm let jsem plavala. To je víc než polovinu života. A posledních několik let bych do bazénu radši hodila bombu než šipku. Čímž se dostáváme k tomu, co dělám teď. Bojuju. A jako vážně. Dala jsem se na bojové umění a teď, v době islamistů, jsem za to vděčná jako nikdy. Těch sedm lidí si ubráním, to mi věřte! 
  • A stále pokračuju. Chtěla bych ze svého týdenního plánu vyškrtnout doučování, protože i když to tam pochopím, stejně dostanu čtyřku. Mámě se asi ten nápad vážně líbit nebude, ale čí je to život? Můj. Čí jsou to známky? Moje. A místo doučování bych konečně ráda začala chodit na koně. Můj celoživotní sen. Je možné, že se mu budu věnovat až po patnácti letech žití? 
  • Naučila jsem se učit. Ale o tom až někdy jindy. Nejdůležitější je mít chuť. A to jsem zjistila, že není vůbec těžké najít. 
  • Občas je lepší neudělat nic, než něco, ale špatně. To myslím ve spojitosti s tím mým "uměním". Když není nálada a musím psát nebo něco fotit, nedokážu vymyslet dobrou zápletku ani dobré pozadí. 
  • Ale v některých případech je lepší to špatně než nic. Lepší umět jednu větu ze sešitu ze sta, než žádnou. 
A to by byly asi ty nejdůležitější změny, co se staly.

Dále bych se s Vámi ráda podělila o tom, co jsem dělala. Začala bych od začátku. 

Holandsko

První, na co si vzpomínám z doby po ukončení blogu, je určitě výlet do Nizozemí. Jeli jsme s cestovkou Quality Travel, a byl to ú-ž-a-s-n-ý zážitek. Kromě velmi nepohodlného autobusu a celonočního cestování to ale bylo naprosto topinkové. Průvodkyně byla milá a ochotná, výborně vykládala takovým odlehčeným a vtipným způsobem, který by měla mít každá průvodkyně, věděla, kde všechno je, od památek po čisté záchody. Ubytování bylo také úžasné. Sice jsme bydleli asi 45 minut od Amsterdamu, ale ta vesnička byla úžasná! Nádherná, prostorná, zelená, čistá, klidná, tichá. Hotel byl prostorný, každý jsme měli čistou postel, koupelna byla do posledního drobečku vyčištěná. Snídaně byly formou švédského stolu a nikdy jsem nejedla tak dobrý sýr a mléko. Holaňďani neznají éčka. A to si fakt nedělám srandu. Barviva? Co to je. Konzervanty? Nebereme. Stabilizátory? Na co? Anitoxidanty? Holandsky prosím, to my neznáme.

Po minutce chemie v Holandsku bych se ráda přesunula o samotném cestování. První a třetí - poslední den jsme celý strávili v Amsterdamu, druhý den jsme navštívili Zaanse Schanz a Keukenhof. A pak už jsme frčeli zpět. 

Samozřejmě Vám přidám mnoho, mnoho, mnoho foteček. Tak jdeme na to! 


 Charakteristické amsterdamské kanály společně s velkými a malými lodičkami.















Další charakteristický znak jsou vysoké úzké domy, které jsou oproti našim vilám a domům postaveny z velmi lehkého materiálu kvůli tomu, že povrch, na kterém stojí, je vlastně "mokrá hlína", tudíž velmi nestabilní povrch a mnoho domů je velmi vtipně vyklenuto dopředu.



 Až byste se divili, jak jsou ty kanály špinavé a plné aut. Přesně tak. To průvodkyně zase perlila. Jak můžete vidět, kolem kanálů není žádné zábradlí, tudíž, pokud tudy jede zrovna nějaký člověk pod vlivem omamných látek, je to prostě bum a během sekundy už je ve vodě.
 Další domky, tentokrát v odlehlé čtvrti velmi starého klášterního spolku, který ale stále funguje a v těchto domkách doteď bydlí jeptišky.
Dále tu máme navštěvu Zaanse Schanzu, neboli města větrných mlýnů.  Prodávájí zde výborný sýr. Doporučuji zajít do místní sýrárny a vybrat si z obrovské škály příchutí a stáří. Já doporučují starý kozí nebo levandulový.
 Mlýny více zblízka.
A jejich vesnička. Velmi podobně vypadala i ta naše, ve které jsme měli hotel. Nádhera, že?
 A přesouváme se do jednoho z největších květinových parků na světě, specializovaný na cibulkové květiny - Keukenhof! V parku se nachází více než 7 milionů květin a zabralo nám polovinu dne projít celý areál.
 Samé tulipány...
...další tulipány...
 ...a další spousty barevných tulipánů.
V parku se ale samozřejmě nacházely a tisíce barev lilií a orchidejí, a nespočet dalších odrůd květin, jejíchž názvy jste v životě neslyšeli a umělců, prodávající svoje obrazy.
A poslední obrázek ze samotného Amsterdamu z plavby v lodičce. 

Utubering

Další velkou událostí byl samozřejmě Utubering neboli velké shromáždění všech jůtůberů a jejich fanoušků. 
Bylo to šílené. Desítky tisíc lidí tlačící se k celebritám jenom kvůli fotce a podpisu. Mám dojem, že jsem z celé akce vyšla jediná bez podpisu. Všichni se tlačili, žduchali, kopali, málem došlo i ke kousání, aby se protlačili ke své oblíbené hvězdě. Ale i tam jsem si akci užila. Program byl výborně propracovaný, místo bylo prostorné a dobře vymyšlené a kromě deště by to bylo vážně dobré. Ale za déšť nikdo nemůže. 
Bohužel žádné dobré fotky nemám, většinou jsme stáli dost vzadu a přibližovali mobily, abychom aspoň něco vyfotili a jak bylo zataženo, tak to nebylo vůbec pěkně prosvětlené. 
Ale pár fotek si stejně neodpustím:
Johny Machette a jeho vystoupení.

 "Show" Jirky Krále alias momentky are my life.


A sexy pózička vyzývavého Sellasieho.

Prázdniny

Další větší cestování bylo až o prázdninách, o kterých jsme dvakrát na týden navštívily se sestřenicí a naší společnou babičku chatu, s rodiči a babičkou Slovensko a s mamkou a babičkou lázeňské město Luhačovice. 

Pár fotek z chaty zrovna z období, kdy bylo NAPROSTÉ SUCHO a VEDRO. Nebudu zveřejňovat další fotky, kvůli soukromí. Ale výlet jsme si v obou případech velmi užili, nasmáli jsme se tak moc, že jsme museli doplnit smích na dalších několik měsíců a počasí pro bazén day nám také přálo.














Dále následoval výlet do Tater. Přesněji do Belianských Tater, kde jsme byli ubytovaní, ale jezdili jsme všude možně křížem krážem i ty Belianské, i ty Vysoké.
Nejdřív Vám představím naše ubytování. Za pouhé 4000 na osobu na šest nocí jsme bydleli v těchto naprosto dokonalých chatkách. Bylo to ale větší než dům nejlepší kamarádky, tudíž to nemohla být chata, ale VILA. Měla vlastní obrovskou kuchyni, saunu, výřivku, dvě obrovské ložnice, každá s dvěmi manželskými postelemi, takže jsme každý spali na jedné. Nejlepší a nejkrásnější ubytování mého života. 


Podívejte se na ten moderní obývák. Nádhera, že?
A pohled z druhého poschodí. Nebudu Vám ukazovat dvě triliardy fotek vnitřku, když Vás ještě čeká několik desítek fotek :D
Výhled z naší "chatky" na příjezdovou cestu a úžasnou pohodlnou houpačku.
A další pohled z balkónku, tentokrát na Belianské Tatry. Už teď se mi po tom pohledu stýská.
 A poslední dvě fotky Vysokých Tater, tentokrát v jiném formátu - přešla jsem na ajfon a ten nefotím ve full hd rozlišení. Samozřejmě, že jsem ho nedostala v průběhu dovolené, ale předtím, abyste se nedivili, proč ty fotky předtím jsou ve full hd :D ty fotil táta. Moje z vnitřku jsou naprosto zmatené, jak jsem pobíhala po celém domě a fotila všem lidem, co patří do mé sedmičlenné grupy a posílala do messengeru. Tudíž si můžete odvodit tu kvalitu. Prostě ble ble.
A Štrbské pleso. Určitě všichni známe :)

Další na řadě je druhé navštívení chaty. Zjistili jsme, že ve vesnici dva kilometry od nás je RYBNÍK. Chápete to? RYBNÍK. V takovém vedru, kdy vřel dokonce i bazén, jsme radostně skákaly šipky do rybníka a bylo nám jedno, že nám u toho můžou spadnout plavky. 
A toto je fotka našeho Boha. Vlevo můžete vidět takovou lávku, ze které jsme skákali. Jak se na to tak dívám, tak ta výška se vůbec nezdá, ale tři metry to z toho zábradlí k hladině klidně mohly být. Nekecám. A uprostřed rybníka můžete vidět mou nohu. Foceno z auta.
A to jsem já. Jedna z mála prázdninových fotek, kde jsem i já. Já jsem ten rodinný fotograf, tudíž mám miliardu fotek mých sedmi lidí, ale nikde nejsem já. Tak aspoň jedno selfie Vám sem dám, abyste o mně měli přehled :D chybí mi ty časy, kdy jsem naprosto kašlala na nějakej pudr nebo korektor. 
Ano, na této fotce nemám žádný mejkap.


















A poslední v pořadí o prázdninách tu mám Luhačovice. Jeli jsme sem jen na myslím tři dny, tudíž moc fotek nebude. Tento výlet mě celkem dost nudil. Nejsem moc typ, co by rád chodil po městě, kde jsou jen domy a prý nějaký dobrý vzduch. Jako zdravému člověku (musím zaklepat, zaklepejte pro mě taky prosím) mi to v ničem nepomohlo a celý dny jsem proseděla v hotelu a četla Píseň krve. Znáte? A jak  se Vám líbila? Za mě jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla ♥. Ale vraťme se zpět do Luhačovic. 
 Celý výlet neustále chcalo. Tři dny neustále chcalo. To bylo šílený. Se mi nedivte, že jsem byla neustále zavřená v hotelu KROMĚ dvou vyjímek. První z nich bylo to procházení města, kdy jsme ochutnávali prameny. První pramen Ottovka - zavřenej. A jako VIP hosté mého blogu tam máte i kousek mého prstu.
 Vzadu se táhne kolonáda, vepředu pěkná, ale špinavá fontána. A kytičky. (Srovnejte si tu barevnost s Keukenhofem. Trošku jiný levl, že?)
 Památník František Veselého, stavitele lázní.
 A samotná světově známá vincentka. Je STRAŠNĚ hnusná.
A druhý výlet (still prší) na Jezírko Lásky. Prý, když se tam vykoupete, tak brzy najdete svou životní lásku. No, nemůžeme se divit, že je na světě málo lásky. Kdo by se v tom hnusu chtěl smočit.

A pak už začala škola. Nic moc se nedělo. Celý září v háji, samý učení. Říjen jakbysmet. Ale konec října už byl výjimečnější:

Itálie

Na konci října jsme vyrazili zase s mamkou (stejně jako do Holandska) do Říma. Jelikož cestovka, co nás vezla do Nizozemí, byla vážně dobrá, rozhodli jsme se zase jet s ní. Tentokrát už to ale taková krása nebyla. Cesta byla v pořádku, autobus byl prostornější, než ten předtím a i když se jelo kolem 17ti hodin, cesta byla v pořádku. A to s klady končíme. Za průvodčí jsme dostali více než osmdesáti let starou paní, která sice věděla, kde je a kudy jít (i když jí to občas dost trvalo), ale aby uspořádala skupinu sedmdesáti lidí, na to už vážně neměla. Většinu času jsme ji vůbec neslyšeli, protože ona nerada mluví nahlas. Jako vážně? 
Do Říma jsme jeli jen na dva dny a jednu noc a to jsem si myslela, že to bude málo a že tam budu chtít zůstat. Pak jsem byla za tu jednu noc extrémně vděčná. 
Cestovka nám pět minut před ubytováním prý změnila hotel a že máme zaplatit o tři nebo čtyři eura navíc. Celej autobus se vzbouřil. Nechci Vám tady vysvětlovat složité právní tentononc, že to nemáme platit my, ale cestovka. Tudíž to potom po cestě zase domů naštěstí dopadlo tak, že jsme se cestovce dovolali a zprdli ji. Ale z principu, kdybychom jim každý měl dát tři eura, které by rozhodně nešli na hotel, ale do jejich peněženky, tak to máte několik tisíc. A ten hotel, co nám přidělili, to bylo strašný. Byl zařízený orientálně, což by mi moc nevadilo, ale všude byla hrozně cítit vanilka a když jsem doma vybalila pyžamo, táta se málem poblil. Vana byla zrezlá a hrozně maličká, fén vypadal, že se za chvíli rozpadne (byla to vlastně jen ta násada a vrtule) a deky vypadaly jak čerstvě vyndaný z hnoje. Na snídani jsme skromně dostali plátek sýra, co se dává do toustu, vodu, jeden toustovej chleba a nějaký maličký sladký pečivo se slovy - italové nesnídaj. Haha. 
Ale přesuneme se k fotkám, ke kterým Vám zase řeknu "mnoho" dalších věcí:
 Tentokrát, na radu jedné z nejlepších kámošek, jsem doma nechala foťák a fotila mobilem. Přes snapchat, abych jim to prý mohla hned posílat, až se dostanu na wifi a že si to z toho můžu hned uložit. Až jsem se ale doma dívala na velkém počítači, brečela jsem z té kvality. Sami se koukněte.
Jinak na fotce můžete vidět další kolonádu, tentokrát ale římskou ohraničující Svatopetrské náměstí.
 Bazilika Svatého Petra, která byla zevnitř moc krásná, ale já jsem spíš na tu architekturu než obrazy.
 Pohled z baziliky na náměstí.
 Andělský most před Andělským hradem (z kterého byl naprosto úžasný výhled na celý Řím, tento zážitek byl tisíckrát lepší než všechno ostatní z Říma dohromady)
 Kolosseum a tisíce aut pod ním.
 Kolosseum zevnitř.
A Pantheon. 

Jak jste si mohli všimnout, k obrázkům bylo velmi málo popisků. Víte proč? Protože jsme slyšeli velký bobek. 
Abych zhodnotila celý Řím - není to město pro mě. Strašně moc lidí, strašně moc uprchlíků neustále do Vás vrážející a nabízející šuntské selfie tyče. Obrovská doprava (i kolem všech památek) a smog. 
Ale zmrzlina byla dobrá. 
Druhý den v Římě jsme ale museli naší průvodkyni dokonce vyhrožovat, že jestli nám hned teď nedá rozchod na jídlo, tak že jí zdrhneme. Slibovala nám "trošku pozdní oběd". Jedla jsem v pět. 
A pak už jsme jen jeli domů a já byla strašně vděčná, že konečně můžu čuchat brněnský vzdoušek. Ale zase nesmím opomenout to, že zatímco Brňáci mrzli při devíti stupních, já se při našich krásných dvaceti pěti opalovala.
Tak, to by asi měl být celý článek. Pokud jste se dopracovali až sem, tak Vám gratuluji. Samozřejmě jsme na daných dovolených nebyli jen tam, kde to ukazují fotky, udělala jsem z toho menší výtah. A ano, všechny fotografie jsou pořízené mnou a mám na ně autorská práva. Ale stejně, kdo by chtěl kopírovat fotky uložené ze snapchatu? :D 

A to už bude vážně konec. Doufám, že Vás článek bavil nebo zaujal a do komentáře mi můžete cokoliv napsat :) mám Vás ráda :) a teď to jdu po sobě přečíst :D

You May Also Like

4 komentářů

© Carli and Books. Používá technologii služby Blogger.