O čem to vlastně je?
Osud je svině. Když už to vypadá, že si nejlepší přátelé od školky Rosie a Alex přiznají své celoživotní city k sobě, jsou od sebe rozděleni na stovky kilometrů daleko. Oba začínají žít nový život jako normální lidé, potkávají je někdy i ne moc pěkné události a jsou odsouzeni pouze na telefonní hovory, esemesky, maily a dopisy. Kdy je konečně osud přivede zpátky k sobě?



Můj názor na knihu: 
Víte co jsem od začátku nečekala? Že pouhopouhá poslední kapitola bude v první nebo třetí osobě. CELÁ kniha jsou jen esemesky, dopisy, maily, chat, poslední závěť, pozvánky na párty, pohlednice a já nevím co všechno. I když jsme jako čtenáři byli odsouzeni pouze do takovéhoto kalibru, rovnou z několi stran jsme se dozvěděli, co se někde stalo. Měli jsme možnost nahlédnout do dopisů od maminky Rosie, od její sestry, manželky nejlepšího kamaráda, vlastně skoro do všech.

Autorka si nedala v knize jednoduchý cíl. Prožíváme skoro celý život hned několika lidí, a to je panečku hodně velké sousto. Vymyslet všechna ta jména, co se komu stalo, stane, jaké trable je zase potkají, mám dojem, že nám autorka naservírovala do pouhých 440 stran celý jeden maličký svět jedné ne moc malé rodiny a jejích přátel.

Knihu jsem si chtěla přečíst ještě předtím, než půjde do kin. A jsem za to ráda. I když mi přijde trošku blbé, že v knize jsme měli k dispozici jen počmáraný papír, na kterém hlavní hrdinové zachytili svá dobrodružství a ve filmu tam budeme s nimi.

Mě osobně ale dopisy apod. v knize vyhovovaly. Byla legrace číst ty hrubky, když byla Rosie nebo někdo další ještě malí, poté jak puberťáci používali různé zkratky v písmu, autorka lidstvo výborně vystihla.

Občas se mi pletly v příběhu postavy, kdo je kdo, proč mu píše, proč zrovna jemu píše, autorka si moc ráda hrála s naší nevědomostí a když vám konečně nějak lehce naznačila, že Sandra je teta, byl to lepší pocit než vyhrát olympijské hry.

Hlavní hrdinka Rosie mi byla příjemná, i když jí na konci příběhu táhlo na xx let. Byla příjemná, dokázala se vypořádat s každým barelem, co jí život přikutálel před nohy, měla úžasnou rodinu, která jí ve všem pomáhala, Rosie byla prostě úžasná žena.

I Alex nebyl špatný. Občas jsem si říkala, že už to mezi ním a Rosie nemůže být horší a že furt všechno ničí. Měl ale hodné srdce a měl Rosie rád (i když jen jako kamarádku) každý den a podporoval ji.

U knihy nelze komenovat, jestli byl děj dobrý a nebo ne. Autorka to napsala tak přesvědčivě, že vám dochází, že život není tak jednoduchý, jak si myslíme a občas máme taky u nohou barel.

Knížka se četla rychle, děj odsípal (mohl za to někdy velice zkrácený chat) a já chci další! S Rosie jsem žila skoro celý život a připadá mi, jako kdyby byla živá bytost. Byla jsem (sice ne úplně, jenom dopisně) s ní skoro na každém kroku a mám právo s ní být až do smrti! No ne? Autorka to taky mohla na konci více rozvést a ne to utnout v nejlepším. Pchůů.

Ale ani toto krásu knihy až tak nezhoršuje. Za mě rozhodně všechny hvězdičky, protože v 440 stranách prožít celý život, není záležitost každé knihy.