Sedím si tak na gauči a pozoruji stěnu před sebou. Přes žaluzie do pokoje prosvítá slunce a vytváří tak pro oči bolestivou podívanou. Mžourám na proužky zlata a říkám si: "Kdybych se pomazala něčím hodně tučným, klidně bych přeplavala i přehradu."
Zvednu se a rozhodným krokem se vydávám za venkovním teploměrem. Po cestě do dalším místnosti ještě vykouknu z okna a hodím očkem na život za zdmi bytu.

Na silnici jede cyklista s krátkým tričkem a koukají mu záda (za to by mě máma zabila).
Malé děti v mikinách dělají závody na koloběžkách. Zima nezima, čepice leží na zemi.
Někteří odvážlivci si dokonce oblékli kraťasy.
Něco je špatně.
Pokračuji dál a se skoro strachem vstupuji jen v teplákách a tenkém tričku na balkón.
"Za tři sekundy se ze mě stane rampouch."
Jedna... Dva... Tři...
Stále stojím a neměním tělesnou teplotu.
S velkým zmatkem koukám na teploměr a třeštím oči na dvoumístné číslo, na které ukazuje barevná rtuť. Patnáct stupňů.
Patnáct stupňů?
PATNÁCT STUPŇŮ??????
Něco. Je. Špatně.
Odšoupnu jezdící okno na balkóně a vystrčím špičku nosu. Očekávám okamžité upadnutí kůže, zledovatění nosní přepážky a následný infarkt.
Místo toho mě ovane heboučký teploučký větřík, který se tou dírkou nad a pod mým dostane dostane na celý balkón a obalí moje tělo v teplákové soupravě svými patnácti stupni.
Ještě včera jsem se ještě klouzala na zmrzlým chodníku a šlapala do kupy sněhu, abych neuklouzla.
Ještě včera jsem se pod několika vrstvami oblečení belhala po neposolených schodech do školy.
Ještě včera mi táta násilím narazil na hlavu čepici.
Ještě včera sem topila na plný pecky.
Zasunu nos zpět do bezpečí a zavřu balkón. Že bych prospala několik měsíců a najednou se probudila někdy v dubnu?
Cítím se jak nějaká medvědí máma.
Akorát jsem ze spánku nerodila.
První vysvětlení, co mě napadá, je globální oteplování. Před očima mi vyskočí scifíčko Den poté. Sice tam celá planeta zamrzla a z vesmíru byly vidět tři obrovské bouře zakrývající veškerou zeleň, ale předtím určitě muselo být tepleji, když se Grónsko rozlomilo na dvě.
Už to začíná.
Dámy a pánové, zabalte si kartáčky.
S hodně filmově ovlivněnýma myšlenkama vyrážím obhlédnout kalendář. Den se shoduje s mobilem.
"Babi? Máme ještě ten tuk?"
Ale ne, nikam chodit nebudu. Na to mám až moc šílené představy.
Určitě se nějak probudilo jádro a přehrada bude jedna obrovská sopka.
Znovu se jdu podívat na teploměr.
Vše jako před minutou.
Kouknu znovu.
Nevidím změnu.
Zaštěrchám s ním - bez výsledku.
Ze všech 360 stupňů pozoruju teploměr.
Stále je patnáct stupňů nad nulou.
Tak si říkám, že každý rok je zima méně studená, z celodenní chumelenice je tak akorát malá louže a celou mou sbírku rukavic bych mohla dát do Armády spásy.


A jak probíhá lednové počasí u vás? Taky odhazujete čepice jako my Moraváci?